Hospitalizace na psychině #2

3. října 2017 v 15:27 | Shyanne |  Diary
Tak je to tady.
Budu znovu, po necelém roce hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení v nemocnici, pro neustávající třítýdenní depresi, kterou mi nastartovala třídenní hypománie.
Za můj celý život to už bude asi 8. hospitalizace, když počítám i ty pro problémy s drogama, které jsem měla jako teenager, takže vím zcela přesně, do čeho jdu.
Snad mi tam pomůžou.
Prý mi nemůžou jen tak ambulantně nasadit antidepresiva, mohla bych vyletět do mánie a dělat nejrůznější pakárny. Proto je nutný dozor.
Úplně nadšená z toho nejsem, ale zdraví je, hádám, nejdůležitější.
 

Smíšená epizoda

23. září 2017 v 11:30 | Shyanne |  Photogallery

Hypomanic art

23. září 2017 v 9:00 | Shyanne |  Photogallery
 


Žít normální život

20. září 2017 v 19:10 | Shyanne |  Diary
Být namotivovaná k žití normálního života s mou nemocí je občas náročné. Abych byla úplně upřímná...člověk někdy nemá motivaci žít vlastně vůbec. Jsou to ty prázdné dny, kdy nic nemá smysl, kdy je fyzicky nemožné vstát z postele a jít si vyčistit zuby, kdy dokážete jen spát, v horším případě ani to ne a jen čekáte, až to zase skončí.
Těm dnům říkám malé dny.
Ve Velké dny také nejsem schopna žít normální život. A motivace také chybí. Lítám od jedné věci k druhé, z nichž žádnou nedotáhnu do konce, moje myšlenky se tříští na miliony fragmentů něčeho většího, snad se smyslem, a žití normálního života je prostě něco nemožného a vzdáleného.

Naštěstí, většina dní už nejsou Velké, ani malé. Většinu dní jsem schopna fungovat a žít. A přesně ty dny jsou mou motivací. Motivací k léčbě.
Zrovna dnes jsem se dozvěděla, že namísto snižování mých léků mi je psychiatrička musí opět navýšit, už na poměrně velkou dávku, protože ta, na kterou jsem již byla zvyklá nestačí.
Dříve bych se z toho snad zhroutila, protože představa celého života na lécích mě děsila. Teď už si pomalu zvykám a smiřuji se.

Přijímám zodpovědnost sama za sebe a volím tu rozumnější cestu, cestu zdraví, i za cenu toho, co jsem nechtěla.
Je důležité vědět a připomínat si, že mám mnoho motivací se léčit.
Ať už je to moje máma, moje přítelkyně, mí kamarádi, nová škola, můj pes, nebo moje ohromná sbírka knih. Hell, i sama pro sebe jsem motivace.
V životě je spousta radostí, i když je člověk občas není schopen vidět. Vnímat. Jsou tady, a nikam nemizí.

To je moje motivace žít.


My face

20. září 2017 v 18:39 | Shyanne |  Photogallery

Návrat do deprese

17. září 2017 v 9:57 | Shyanne |  Diary
Poslední týden se zase motám ve smíšené epizodě, jak mi řekla moje psychiatrička.
Tři dny v hypománii a od té doby deprese - naštěstí utlumená práškama, na kterých jsem, ale pořád dost silná na to, aby mi pekelně znepříjemňovala život.
Mám dvě brigády a od příštího týdne i školu a doufám, že nebudu muset být hospitalizovaná. Opět.
Zítra mám zápis a pak jdu do práce, přitom bych nejradši jen ležela v posteli a koukala do prázdna, což taky dělám celý víkend.
Jsem hrozně unavená, přitom mi nejde spát. Mám hlad, přitom mi nejde jíst.
Chtěla bych koukat na seriál, ale vůbec mě to nebaví.

Už ať je to zase pryč.

A proč vlastně ne? (Bipolarized)

12. září 2017 v 17:58 | Shyanne |  Diary
Když mi diagnostikovali bipolární poruchu, brala jsem to jako konec světa. Netušila jsem, jak se vyrovnat s faktem, že se s touto nemocí budu rvát až do konce života. Měla jsem několikrát chuť to vzdát.
A proč vlastně ne?
Nikdy nevědět, do čeho se další den probudím, jestli do euforické radosti nebo ochromujícího děsu. V tom lepším případě žít už do smrti utlumená léky, které ze mě dělají něco jako zombie verzi mě samotné.
O své nemoci jsem se snažila načíst si co nejvíc, jen abych získala nějakou naději - naději, že je možné ji vyléčit. Bohužel, ta možnost neexistuje, vždy se bude vracet, i když je šance, že budu mít období remisí.

Jedno takové období jsem měla, trvalo tři roky, než se nemoc v plné síle vrátila. To mi naději zase vzalo.
A proč vlastně ne?
Člověk za tři roky zapomene. Odsunula jsem existenci své nemoci někam do pozadí, protože nebyla aktivní. Možná to byla chyba, protože když se vrátila, zasáhla mě nepřipravenou.
Spadla jsem na pomyslné dno hodně rychle a skončila jsem hospitalizovaná v nemocnici na psychiatrickém oddělení, jak už jsem na tomto blogu psala dříve.
Tak trochu jsem se zbláznila. Tak trochu víc, než napoprvé.
Ono se říká, že každý návrat nemoci je silnější, než ten předchozí.

Na lécích jsem se stabilizovala.
I skrze ně občas přijde nějaký výkyv nálady, ať už směrem nahoru, nebo dolů. Přijala jsem, že můj život bude vždycky připomínat horskou dráhu a že na tom nic nezměním. Mohu pouze zodpovědně brát léky a modlit se za další období remise.
Ale i s touto nemocí se život dá žít.
Že je někdy líp a někdy hůř asi známe všichni, nehledě na bipolární poruchu. Ta tyto výkyvy akorát vyhání do extrému.
Na začátku jsem si myslela, že se vzdám, že to nezvládnu.

Teď si ale říkám...proč vlastně ne?

Long time no see

26. července 2017 v 15:54 | Shyanne |  Diary
Po téměř čtvrt roce od doby, co jsem tento blog znenadání opustila (a ten druhý taktéž), jsem se rozhodla oznámit světu alespoň něco z toho, co se v mém životě děje nyní.
Pravdou je, že se neděje vůbec nic.
Žádné mánie ani deprese se nekonají. Konečně jsem stabilizovaná na lécích, které musím brát dvakrát denně, aby mi zase kompletně nehráblo. Ale jsem spokojená. Smířená.
Nebylo tak tomu hned od začátku. Své léky jsem nesnášela, protože mi způsobovaly řadu vedlejších příznaků, od hormonálních změn, až po nechuť k čemukoliv co dříve bývalo mými největšími koníčky. Žila jsem půl roku v absolutní nudě. V takové nudě, která mě opět hnala do sebedestruktivních "zájmů" typu utrácení všeho co mám v zaplivaných kasínech, abych aspoň na chvíli něco cítila, byť jen adrenalin. Bez pomoci terapie bych si to nejspíš nikdy neuvědomila.
Naštěstí se to zase zlomilo a vedlejší příznaky léků (až na některé) odezněly a naučila jsem se znovu nenudit.
Žiju teď život jako každý druhý, momentálně se učím programovat v PHP a hraju si s linuxem, protože od září nastupuji do školy na IT. Snad mi to na druhý pokus už konečně vyjde. Přihlásila jsem se až v druhém kole a uvidím, zda budou nebo nebudou přijímačky.
Počítače vždycky byly můj největší koníček, a je štěstí, že se v mém největším koníčku skrývá budoucnost. Ajťáci budou potřeba vždy.
Invalidní důchod jsem si nakonec nevyřídila. Momentálně hledám brigádu ke škole a věřím, že budu schopna pracovat úplně bez problémů. Do konce tohoto týdne by se mi měli ozvat ze Student Agency a je možné, že mě budete potkávat na autobusové trase Ostrava - Brno. :)
Pokud ne, najdu něco jiného.
O nic nejde.

Moje psychiatrička tvrdí, že tak za rok zkusíme pomalu snižovat moje léky. Pokud mě to nerozkolísá, existuje vysoká šance, že zase budu moct existovat úplně bez nich.
Vysoká šance je také v tom, že brzy budu existovat úplně bez psychoterapie. Po třičtvrtě roce docházení každý týden už jsem posunula interval na jednou měsíčně a stačí mi to bohatě.

Tolik k novinkám v mém životě. Ve zkratce...jsem vlastně šťastná.
Naučila jsem se žít se svojí nemocí, mám úžasnou přítelkyni, která mě podporuje, mám zájmy, pár přátel a snad budu mít i práci a školu.
Snad to tak zůstane.
A když ne...tak ne.
Jestli jsem se něco naučila, tak to, že život jde vždycky nahoru a dolů, i bez bipolárky.

A je to tak v pořádku.

Hypo/manické rychlomyšlení

4. května 2017 v 18:14 | Shyanne |  Diary
Musím najít ty papíry, které potřebuju k vyřízení invalidního důchodu. (Chvilku hledá, přičemž udělá chaos ve všech papírech, které měla utřízené. Nechá je ležet.) Teď mě napadl geniální, ALE GENIÁLNÍ NÁPAD!!! (Zakřičí na matku, mezitím ten geniální nápad zapomene.) CÉDÉČKA! MOJE STARÉ CÉDÉČKA! (Hledá je, nemůže je najít) Napíšu knihu. (Rozhodne se, všeho nechá a zasedne k počítači.) Možná nejdřív napíšu jen článek na blog abych přiblížila lidem hypomanické uvažování. (Což taky dělá, než půjde dělat zase něco jiného.) Tento článek budu psát tak, jak mi myšlenky proudí. Takže dost chaoticky. Ano, nemůžu se soustředit na jedinou věc. Dnes jsem byla u psychiatričky, opět, a opět mi vyhrožovala hospitalizací. Měla bych se jít okoupat. Umýt si hlavu a tak, zítra mi přijede přítelkyně tak musím vypadat trochu reprezentativně, ne jako bych vylezla krávě z … ale, to je jedno :D Mám rozkoukaný seriál, Homeland a chtěla bych dnes stihnout ještě pár dílů, jenže nemůžu vydržet sedět a nic nedělat, prostě to nejde, tak budu asi uklízet. Psychiatrička mi trochu upravila léky, mám brát quetiapin v nejnižší dávce na večer místo rivotrilu. Tak jo, no. To je asi pro dnešek všechno.
Jdu dělat zas něco jiného.

Etudy šílenství

2. května 2017 v 21:13 | Shyanne |  Diary
Jak se zdá, mánie mi přes jeden výkyv pokračuje v plné palbě. Dnes jsem byla u psychiatričky, které jsem se asi moc nezdála, tak se mám přijít ukázat za dva dny. Dostala jsem quetiapin, což jsou léky kterým vděčím za to, že si nepamatuju zhruba dva roky svého života. Naštěstí ho mám brát jen tehdy, kdybych nemohla usnout.
Už se ani necítím tak skvěle a euforicky, jsem spíš vyčerpaná a potřebuju zastavit, na chvilku vypnout, ale nejde to. Mozek pořád jede na plné obrátky a nutí i moje tělo i mysl k šíleným výkonům, jakých bych normálně nebyla schopná. Do toho jsem přestala skoro úplně jíst, protože prostě nemám hlad ani chuť.
Možná ta hospitalizace nakonec nebude úplně nejhorší nápad, i když mám trochu strach jaké svinstva by mi tam zase naordinovali. Je mi ale jasné, že takhle to dál nepůjde, když mi nezabírají prášky, dřív nebo později bych se zhoupla do skutečné deprese, které bych se radši vyhla.
Je pro mě neskutečně těžké psát i tento článek a neodbíhat od tématu - tak, jak by moje rozlítaná mysl chtěla. Nedokážu se na nic soustředit a to mám jít zítra do práce. Momentálně dělám brigádu jako prodavačka v datartu, což je práce s penězi a soustředit bych se měla.
Asi dám výpověď a začnu si konečně vyřizovat ten invalidní důchod na hlavu.
Evidentně ho fakt potřebuju.

Život asociála s bipolárkou

2. května 2017 v 18:20 | Shyanne |  Diary
Nejsem moc společenský člověk a"chvilek pro sebe" mám zapotřebí opravdu velké množství. Ale s bipolární poruchou je to - jako vše ostatní - jako na horské dráze.
V depresích opravdu nechci vidět vůbec nikoho a mám chuť být ideálně zalezlá pod peřinou 24/7. Na lidi prostě náladu nemám.
V mániích se ze mě naopak stává sociální tvor a společnost druhých lidí aktivně vyhledávám. Mám chuť si povídat, podnikat nejrůznější šílenosti a samota je pro mě zkrátka nesnesitelná.
Když už teda nejsem nahoře ani dole, stačí mi kontakt s lidmi jen velmi zřídka. Jedenkrát za týden, možná? Snesla bych si 14 dní. Ale v poslední době se to moc nestává, spíš jen lítám nahoru a dolů.
Což je celkem těžké vysvětlit vašim přátelům a známým, že se s nimi sejdete jen pokud vám to zrovna vaše nálady dovolí.
Můj okruh sociálních kontaktů už si na to díky bohu tak nějak zvykl, takže většinou jdeme ven jen když se ozvu první. To je taková jistota.
A mezitím? Mezitím mám právě chvilky pro sebe - chvilky na čtení, na seriály, hraní her a dělání všeho, co mě baví.

- Napsáno pro téma týdne (Chvilka pro sebe)

Když přichází deprese...

27. dubna 2017 v 10:40 | Shyanne |  Diary
Dojezdy z mánie jsou vždycky těžké. Cítíte se tak skvěle a pak najednou...ne.
Přijde to rychle, z ničeho nic, nečekáte to. Bipolární porucha je v tomto ohledu zákeřná svině.
Potom se začnete cítit o něco hůř. A to už víte, že je zle.
14 dní absolutní euforie a radosti, zrychlenosti a štěstí se najednou přesmyknou do jakéhosi smutku, únavy, vyčerpání a...tmy.
Prášky už tedy beru tak, jak mám, ale asi už je pozdě. Volala jsem psychiatričce, a ta ze mě radost neměla. Mám se jít v úterý ukázat na kontrolu, kde se dozvím jestli mi nebude muset léky ještě navýšit. Což bych fakt nerada. Dokonce mi znovu vyhrožovala i hospitalizací.
Mám chuť vzít si svoje staré antidepresiva, které mi způsobovaly mánii, třeba by mi ji vrátily.
Ale neudělám to, pokouším se být po tom všem šílenství trochu zodpovědná.
Nenapadá mě, co dál napsat, jsem vyšťavená.
A to mě čeká celý víkend v práci mezi lidmi. Nečekala jsem, že mi mánie skončí tak brzy. A rozhodně nechci ten stav, který mám nyní.
Za blbost, v mém případě vysazování léků, se holt platí.

Život s psychiatrickými léky

25. dubna 2017 v 18:46 | Shyanne |  Diary
Téma týdne zní "Život v bublině" a přesně takový je život, když musíte brát léky, které vás mají za úkol udržet více či méně "normální".
Bublina normality však není ani z daleka tak příjemná, jak by nejspíše být měla.
Já jsem právě teď bez léků a jsem kvůli toho v mánii. Dělám sice hlouposti, ale aspoň cítím, že žiju.
Moje léky mají za úkol krotit mé euforické nálady a také následné propady do depresí, což taky dělají, avšak za cenu toho, že se na nich cítím prostě jako robot. Funguju normálně, bez poruch, tak, jak by správný robot měl, nicméně, není v tom žádné lidství.
Vím, že to, co dělám je hloupost a dělat bych to neměla. Má psychiatrička by mě asi přizabila, úplně to vidím.
Ale...je v tom ale. Cítím se skvěle. Cítím, že žiju. A cítím život v každém kousku mého těla a mé mysli. O tohle všechno by mě prášky zase připravily. Chci to? Nevím.
Po konzultaci s mou doktorkou jsem zjistila, že existují dvě možnosti. Buďto budu na lécích pár let, po jejichž uběhnutí je zkusíme vysadit a budu v pořádku, v dalším období remise, jako jsem byla už tři roky.
Nebo je zkusíme po pár letech vysadit a zjistíme, že už bez nich bohužel být nemůžu nikdy.
To je ta horší varianta, kterou si neumím, ani nechci představit.
Zatím jsem v propadu do neskutečného šílenství, do kterého se vrhám po hlavě. Rozum z posledních sil křičí "STOP".
Tak si asi dneska po nějaké době své léky vezmu tak, jak mám.
A pomalu, pozvolna se vrátím do své bubliny.

Mánie

24. dubna 2017 v 18:39 | Shyanne |  Diary
Tak se po dlouhé době zase ozývám.
Od doby co jsem se vrátila z nemocnice jsem byla necelé dva měsíce stabilizovaná, než u mě opět propukla mánie.
Celkem dost šílená mánie.
Nepřiměřené utrácení na online herně vem čert, euforické stavy, střídání zaměstnání, hyperaktivitu, nezodpovědné chování a neustálou potřebu něco dělat taky, ale začala jsem si sama vysazovat léky, což bych asi tak úplně dělat neměla.
Když jsem se pokusila si je znovu nasadit, přišel naopak šílený útlum, možná jen oproti stavu na který jsem teď zvyklá, a tak jsem je začala vysazovat znovu.
Jak napsal kdosi na bipolární skupině na facebooku: Mánie je droga.
Nemůžu zastavit a ani zastavovat nechci, užívám si to.
Další sezení u psychiatričky mám až v červnu, tak jsem zvědavá, co se bude dít do té doby.
Mezitím se pokusím tady zase přispívat a postarat se o to, aby tento blog fungoval tak, jak má.

Druhý blog

18. února 2017 v 16:39 | Shyanne |  Diary
Kdyby někoho zajímala má básnická tvorba, tak zde.

18. 02. 2017

18. února 2017 v 10:35 | Shyanne |  Diary
Po týdnu se zase ozývám.
Opět jsem na propustku doma, už budu hospitalizovaná pouze do čtvrtka.
Abych to nějak shrnula: je mi lépe. Oficiální diagnóza pro mou hospitalizaci zní Bipolárně afektivní porucha, smíšená epizoda. A hraniční porucha osobnosti. Jako takový dodatek.
Když jsem nastupovala, házelo to se mnou zleva doprava, nahoru dolů, nebyla jsem schopna fungovat, nebo se soustředit, bylo to dost příšerné. V blázinci jsem se postupně začala zklidňovat, i když sem tam přicházely především deprese a jakýsi neklid.
Během mého pobytu jsem si dokonce našla práci, před nástupem jsem byla na pohovoru, který naštěstí vyšel.
Takže z léčebny půjdu po kratším čase doma rovnou do práce.
Život se zdá být tak nějak lepší.
Snažím se hodně psát a hodně číst, i když ne vždy mi na to vyjde čas a nepíšu a nečtu ani zdaleka tolik, jako bych chtěla.
Další příspěvek bude asi ve čtvrtek, až mě oficiálně propustí domů.
Pak sem možná napíšu něco delšího o tom, jak to na takovém psychiatrickém lůžkovém oddělení vypadá.

Mějte se hezky a všem moc děkuji za podpůrné komentáře.
Shyanne

11. 02. 2017

11. února 2017 v 10:06 | Shyanne |  Diary
Jsem zavřená v blázinci.
No dobře, abych byla přesná, tak v nemocnici na psychiatrickém lůžkovém oddělení.
Dnes a zítra mám propustku domů od 9 do 17 hodin.
Daří se mi tam překvapivě dobře, už je mi líp než při nástupu. Kdoví, čím to je, jestli režimem, nebo tím, že jsem mezi lidma a nejsem v izolaci. Taky mi upravili léky, už neberu ty na mánii a valproát mi navýšili místo 300mg ráno a večer n 300mg ráno a 500mg večer.
Nevím, jak dlouhý pobyt mi na psychárně určí, asi dva nebo tři týdny.
Zatím jsem tam od úterka.
Začínám se cítit nějak podezřele dobře, nevím, jestli normálně dobře, nebo jestli na mě pomalu nejde hypománie.
Asi se uvidí za pár dní.

Každopádně, mám se dobře.
Snad to tak i vydrží.

05. 02. 2017

5. února 2017 v 16:40 | Shyanne |  Diary
Tak do pakárny už mám zabaleno. Osobně nevím, jak to bude probíhat s přispíváním na blog, po dobu, co budu zavřená v blázinci. Sice jdu až za dva dny, ale už se to blíží. Mám z toho dost smíšené pocity, protože na mě přichází deprese a na jednu stranu doufám, že mi nějakým zázrakem pomůžou, na druhou stranu si moc doufat netroufám.
Zase jsem začala psát básně, což je u mě klasická známka toho, že to jde s mou psychikou do háje zelenýho.
Nic se mi nechce, nejsem schopna pořádně fungovat a tak tak dokážu vyvenčit psa, nebo udělat nějaké lehčí věci jako uvařit si čaj.
Vzpomínám na svoje tříleté období remise a nechápu, že jsem mohla být v pohodě a bez léků, užívat si život, mít plány, sny, doopravdy je realizovat a být schopna žít.
Doufám, že jednou to tak zase třeba bude, ale moje psychiatrička vyhrožuje, že na lécích, které mám nasazeny teď už možná budu muset zůstat až do konce života.
Vzhledem k tomu, že 20 - 30% případů s mou chorobou končí sebevraždou, to třeba nebude ani tak dlouho.
Ne, nemám sebevražedné sklony, jen hlásím statistiky.

Být bipolární je atentát spáchanej na mou existenci, nic víc.

04. 02. 2017 - 3 dny do hospitalizace

4. února 2017 v 13:14 | Shyanne |  Diary
Dnešek je vlastně stejný jako včerejšek. Nemám sebemenší tušení, jak se cítím.
Pořád bych jen spala, kdyby to šlo, ale bohužel to nejde. Usnu - zdá se mi sen - probudím se. A tak třeba desetkrát za noc. Nevím, co to je, proč nemůžu spát, ale podle mojí doktorky na to měla zabrat ta kombinace léků, kterou mám. Očividně nezabírá.
Na psychických nemocech je nejděsivější to, že nikdo vlastně pořádně neví, jak je léčit. Samozřejmě, existují předepsané postupy a vhodné léky...ale to není všechno. Není to jako vzít si brufen, když vás bolí hlava. Medikaci je nutno nastavovat, dokud nezabere tak, jak má - což může vyžadovat ze strany lékaře experimenty a ze strany pacienta nekonečnou trpělivost. A ta mi, bohužel, začíná docházet.
Den ode dne jsem vyčerpanější a proklínám to peklo s kódem F31.
Pořád ale existuje šance, že zítra bude líp.
Snad.

Další články


Kam dál