Červenec 2017

Long time no see

26. července 2017 v 15:54 | Shyanne |  Diary
Po téměř čtvrt roce od doby, co jsem tento blog znenadání opustila (a ten druhý taktéž), jsem se rozhodla oznámit světu alespoň něco z toho, co se v mém životě děje nyní.
Pravdou je, že se neděje vůbec nic.
Žádné mánie ani deprese se nekonají. Konečně jsem stabilizovaná na lécích, které musím brát dvakrát denně, aby mi zase kompletně nehráblo. Ale jsem spokojená. Smířená.
Nebylo tak tomu hned od začátku. Své léky jsem nesnášela, protože mi způsobovaly řadu vedlejších příznaků, od hormonálních změn, až po nechuť k čemukoliv co dříve bývalo mými největšími koníčky. Žila jsem půl roku v absolutní nudě. V takové nudě, která mě opět hnala do sebedestruktivních "zájmů" typu utrácení všeho co mám v zaplivaných kasínech, abych aspoň na chvíli něco cítila, byť jen adrenalin. Bez pomoci terapie bych si to nejspíš nikdy neuvědomila.
Naštěstí se to zase zlomilo a vedlejší příznaky léků (až na některé) odezněly a naučila jsem se znovu nenudit.
Žiju teď život jako každý druhý, momentálně se učím programovat v PHP a hraju si s linuxem, protože od září nastupuji do školy na IT. Snad mi to na druhý pokus už konečně vyjde. Přihlásila jsem se až v druhém kole a uvidím, zda budou nebo nebudou přijímačky.
Počítače vždycky byly můj největší koníček, a je štěstí, že se v mém největším koníčku skrývá budoucnost. Ajťáci budou potřeba vždy.
Invalidní důchod jsem si nakonec nevyřídila. Momentálně hledám brigádu ke škole a věřím, že budu schopna pracovat úplně bez problémů. Do konce tohoto týdne by se mi měli ozvat ze Student Agency a je možné, že mě budete potkávat na autobusové trase Ostrava - Brno. :)
Pokud ne, najdu něco jiného.
O nic nejde.

Moje psychiatrička tvrdí, že tak za rok zkusíme pomalu snižovat moje léky. Pokud mě to nerozkolísá, existuje vysoká šance, že zase budu moct existovat úplně bez nich.
Vysoká šance je také v tom, že brzy budu existovat úplně bez psychoterapie. Po třičtvrtě roce docházení každý týden už jsem posunula interval na jednou měsíčně a stačí mi to bohatě.

Tolik k novinkám v mém životě. Ve zkratce...jsem vlastně šťastná.
Naučila jsem se žít se svojí nemocí, mám úžasnou přítelkyni, která mě podporuje, mám zájmy, pár přátel a snad budu mít i práci a školu.
Snad to tak zůstane.
A když ne...tak ne.
Jestli jsem se něco naučila, tak to, že život jde vždycky nahoru a dolů, i bez bipolárky.

A je to tak v pořádku.