Září 2017

Smíšená epizoda

23. září 2017 v 11:30 | Shyanne |  Photogallery

Hypomanic art

23. září 2017 v 9:00 | Shyanne |  Photogallery

Žít normální život

20. září 2017 v 19:10 | Shyanne |  Diary
Být namotivovaná k žití normálního života s mou nemocí je občas náročné. Abych byla úplně upřímná...člověk někdy nemá motivaci žít vlastně vůbec. Jsou to ty prázdné dny, kdy nic nemá smysl, kdy je fyzicky nemožné vstát z postele a jít si vyčistit zuby, kdy dokážete jen spát, v horším případě ani to ne a jen čekáte, až to zase skončí.
Těm dnům říkám malé dny.
Ve Velké dny také nejsem schopna žít normální život. A motivace také chybí. Lítám od jedné věci k druhé, z nichž žádnou nedotáhnu do konce, moje myšlenky se tříští na miliony fragmentů něčeho většího, snad se smyslem, a žití normálního života je prostě něco nemožného a vzdáleného.

Naštěstí, většina dní už nejsou Velké, ani malé. Většinu dní jsem schopna fungovat a žít. A přesně ty dny jsou mou motivací. Motivací k léčbě.
Zrovna dnes jsem se dozvěděla, že namísto snižování mých léků mi je psychiatrička musí opět navýšit, už na poměrně velkou dávku, protože ta, na kterou jsem již byla zvyklá nestačí.
Dříve bych se z toho snad zhroutila, protože představa celého života na lécích mě děsila. Teď už si pomalu zvykám a smiřuji se.

Přijímám zodpovědnost sama za sebe a volím tu rozumnější cestu, cestu zdraví, i za cenu toho, co jsem nechtěla.
Je důležité vědět a připomínat si, že mám mnoho motivací se léčit.
Ať už je to moje máma, moje přítelkyně, mí kamarádi, nová škola, můj pes, nebo moje ohromná sbírka knih. Hell, i sama pro sebe jsem motivace.
V životě je spousta radostí, i když je člověk občas není schopen vidět. Vnímat. Jsou tady, a nikam nemizí.

To je moje motivace žít.


My face

20. září 2017 v 18:39 | Shyanne |  Photogallery

Návrat do deprese

17. září 2017 v 9:57 | Shyanne |  Diary
Poslední týden se zase motám ve smíšené epizodě, jak mi řekla moje psychiatrička.
Tři dny v hypománii a od té doby deprese - naštěstí utlumená práškama, na kterých jsem, ale pořád dost silná na to, aby mi pekelně znepříjemňovala život.
Mám dvě brigády a od příštího týdne i školu a doufám, že nebudu muset být hospitalizovaná. Opět.
Zítra mám zápis a pak jdu do práce, přitom bych nejradši jen ležela v posteli a koukala do prázdna, což taky dělám celý víkend.
Jsem hrozně unavená, přitom mi nejde spát. Mám hlad, přitom mi nejde jíst.
Chtěla bych koukat na seriál, ale vůbec mě to nebaví.

Už ať je to zase pryč.

A proč vlastně ne? (Bipolarized)

12. září 2017 v 17:58 | Shyanne |  Diary
Když mi diagnostikovali bipolární poruchu, brala jsem to jako konec světa. Netušila jsem, jak se vyrovnat s faktem, že se s touto nemocí budu rvát až do konce života. Měla jsem několikrát chuť to vzdát.
A proč vlastně ne?
Nikdy nevědět, do čeho se další den probudím, jestli do euforické radosti nebo ochromujícího děsu. V tom lepším případě žít už do smrti utlumená léky, které ze mě dělají něco jako zombie verzi mě samotné.
O své nemoci jsem se snažila načíst si co nejvíc, jen abych získala nějakou naději - naději, že je možné ji vyléčit. Bohužel, ta možnost neexistuje, vždy se bude vracet, i když je šance, že budu mít období remisí.

Jedno takové období jsem měla, trvalo tři roky, než se nemoc v plné síle vrátila. To mi naději zase vzalo.
A proč vlastně ne?
Člověk za tři roky zapomene. Odsunula jsem existenci své nemoci někam do pozadí, protože nebyla aktivní. Možná to byla chyba, protože když se vrátila, zasáhla mě nepřipravenou.
Spadla jsem na pomyslné dno hodně rychle a skončila jsem hospitalizovaná v nemocnici na psychiatrickém oddělení, jak už jsem na tomto blogu psala dříve.
Tak trochu jsem se zbláznila. Tak trochu víc, než napoprvé.
Ono se říká, že každý návrat nemoci je silnější, než ten předchozí.

Na lécích jsem se stabilizovala.
I skrze ně občas přijde nějaký výkyv nálady, ať už směrem nahoru, nebo dolů. Přijala jsem, že můj život bude vždycky připomínat horskou dráhu a že na tom nic nezměním. Mohu pouze zodpovědně brát léky a modlit se za další období remise.
Ale i s touto nemocí se život dá žít.
Že je někdy líp a někdy hůř asi známe všichni, nehledě na bipolární poruchu. Ta tyto výkyvy akorát vyhání do extrému.
Na začátku jsem si myslela, že se vzdám, že to nezvládnu.

Teď si ale říkám...proč vlastně ne?